Řidičák, maturita a porod… to jsou tři nejděsivější věci v mém životě – tedy alespoň si to myslím. Maturita mě čeká tenhle rok, takže sháním antidepresiva kde se dá a porod v pětiletce zatím nemám, takže předpokládám, že v nejbližších letech ho neprodělám.

Řidičským průkazem se mohu pyšnit od dubna letošního roku (i  když ta fotka je fakt otřesná – ale ona za to nemůže) a jsem vážně ráda, že už to mám za sebou. Zkoušky jsem složila kupodivu napoprvé a to se prosím mé milované okolí sázelo 10:2, že řidičák neudělám – nikdy… jsou tak krutí. Jak to vlastně všechno začalo?

No spolužák naháněl nějaké dobré duše pro svého učitele v autoškole a ten mu za oplátku dal slevu na kurzovném, takže já – dobrá víla, jsem se nechala poměrně snadno zviklat a pod zářivou vidinou toho, že na nákupy nebudu jezdit autobusem (jezdímL), jsem se „naplno“ vrhla do víru řidičských kurzů.

Při hodinách teorie (když jsem se jednou za čas dostavila) to celkem šlo, to jsem si spokojeně pročítala své oblíbené módní manuály a byla jsem v klidu, ale ty jízdy, to byl vážně nervák (a nejenom pro mě). Už od mého prvního počinu na místě řidiče, bylo všem (i mně) jasné, že „Šumachr“ ze mě pravděpodobně nikdy nebude. Na vyzvání lektora jsem se elegantně sklátila za volant a na povel: „Seřiďte si zrcátka“ jsem si zpětné zrcátko na čelním skle sebevědomě nastavila na sebe. Instruktor na mě chvíli vyjeveně zíral (což jsem si vysvětilila jako špatně nanesený make-up, popřípadě rozmazané linky), a pak se mě zeptal: „A slečno dozadu vidíte?“. Pohotově jsem se otočila, zjistila jsem, že zadní sklo by potřebovalo důkladnou očistu, nicméně jsem duchaplně prohlásila: „Ale jistě“…. No šikovná holka. Instruktora málem „vomejvali“ a to ještě chudák nevěděl, že bude hůř…možná něco tušil.

Kromě toho, že si občas spletu brzdu s plynem a levou a pravou stranu – a kdo ne, mám také problémy s tím, že nesmírně ráda pozoruji okolí. Dění na vozovce mi připadá fádní a nudné a proto sleduji chodce, zvířátka, obchody – hlavně ty s oblečením a vůbec všechno kolem, jen ne silnici. I přes ty šílené zvrhlosti, které jsem předvedla za volantem, mě můj laskavý učitel pustil k závěrečkám.

Bylo to…vskutku impotzantní. Naštěstí po mě zkoušející nechtěl žádné záludnosti (jako třeba parkování, couvání atd.), takže to proběhlo celkem klidně.

Začalo to tím, že jsem se chtěla rozjet s ruční brzdou a když mě na to dohlížející upozornil, zoufale jsem se snažila tu páku zatlačit dolů. Po urputném souboji s technikou a také s menší nápovědou jsem to zvládla a uvedla ten ďábelský stroj do pohybu. Jela jsem klidně, možná by se dalo říci, že až líně, v určitých chvílích jsem mohla být kvalitním šnekovým soupeřem. No co, lepší pomalu a bezpečně, konec konců, jela jsem mezi poli (někdy také skoro v poli), daleko od města, takže provoz jsem nezdržovala.

Problém nastal, když se z ničeho nic přede mnou vynořil z lesa cyklista, řekla jsem si, že ho nechám v klidu jet před sebou. Přece nebudu riskovat nějaké zběsilé předjíždění, když nikam nespěchám. Všichni, i zpocený instruktor, jsme se tedy kochali pohledem na pozadí cyklisty. Pán na kole byl z toho evidentně nesvůj, pořád se ohlížel a nějak mával rukou, vždycky jsem se na něj mile usmála a nechala ho dál šlapat před sebou. Po několika minutách se psychicky začal hroutit nejen kolista, ale i posádka vozu mnou řízeného. Strejda nakonec svůj boj se mnou vzdal, svalil se do příkopu a my jsme mířili vstříc městu Slatiňany.