Rozhodla jsem se sportovat, vytáhla jsem tepláky, kolo, namasírovala špeky a vyrazila jsem. Dupala jsem do pedálů jako ďas a byla jsem se sebou strašně spokojená. Šlo to krásně, mnohem líp, než jsem čekala, jela jsem totiž skoro pořád mírně z kopečka. To, že se nejedná o rovinu, jsem ke své hrůze zjistila až na cestě zpět. Není nic horšího než táhlý kopec. Když to řeknu slušně, klela jsem jak námořník, a pak, ve chvíli největšího zoufalství jsem si vzpomněla na cvičení v posilovně. Tam se funící siláci povzbuzovali výkřiky typu „huhuhu ááááá“, popřípadě populárnější hláškou „pojď bejku, máš na to“ a protože jsem byla už vážně vyčerpaná, zkusila jsem obě varianty. Jen co jsem zamumlala repliku s bejkem, smíchy jsem se málem zřítila z kola. Nazývat sama sebe bejkem, no to je i na mě moc a představte si holku na kole, která se povzbuzuje větou „pojď krávo, máš na to“ no to už jsem se smíchy málem počůrala. Řehtací záchvat polevil nechvíli, kdy si muška (evidentně sebevrah) vybrala za cíl mé oko – jet bez brýlí, jak chytré a vysoce profesionální. Mouchy ovšem nebyly jediným nebezpečím, mnohem horší byla auta. Proboha proč někdo předjíždí tak těsně to nechápu. Já vím, že řidičům musíme pěkně otravovat život, ale to neznamená, že můžou skoro až ohrožovat ten náš. Andělíčku, můj strážníčku jsem tolikrát neřekla za celý život, vážně jsem se bála. Jsem opravdu v šoku, nenapadlo mě, že auta versus cyklisti budou tak stresující zážitek. Myslela jsem, že budu jediný šlapající šílenec, bylo nás docela dost. Naprosto chápu rozhořčené řidiče, jsme takové brzdy pokroku a když už nemůžeme – hlavně tedy my amatéři, trošku kličkujeme a vypadáme, že se snad zřítíme, no to musí řidiče opravdu nesmírně rozčilovat. V rámci zachování klidu a míru na silnicích tedy navrhuji víc cyklostezek nebo alespoň pořádně široké silnice.