…když se parta přátel vydá na výlet?

Tak dlouho jsem fňukala, že chci do zoo, na pumu a na hrošíka, až se mí přátelé slitovali a rozhodli, že se teda pojedeme podívat na zvířátka. Evidentně to nebyl nejlepší nápad. Ten den jsme se opravdu všichni vyznamenali. Móňa, celá zelená, se nás pokoušela vztekle přesvědčit, ze nemá opici, že si jí chytne až v zoo, načež v půlce cesty vyvrhla snídani, čímž k nepříčetnosti rozzuřila už tak dost nabroušeného Michala. Michal totiž miluje své auto – je to chlap, a také miluje pořádek (přesto je to chlap) a nesnáší kritiku. A já, jsem kritik, ale hroznej a navíc, jsem plánovač. Kritický plánovač!

Nasedla jsem do auta s časovým plánem v ruce a zuřivě jsem pokřikovala: „Jedééém hněte zadkem, máme zpoždění! Ježiš vám to trvá!“ Čímž jsem je opravdu povzbudila a naladila… to já umím. Michal pak musel snášet mé rady. Radit, to já umím, zmlkla jsem až ve chvíli, kdy mě vytáhnul z auta a pohrozil mi, cituji: „Stopuj vráno!“ …tak jsem radši ztichla. Pak přišla ta Mončina zvracecí aféra. To už jsem málem zkolabovala. Můj plán v háji, řidič skákající kolem auta, Monča, akce absolutně neschopná, akorát Kuba nezklamal, řezal se smíchy. No auto jsme s vypětím veškerých sil uklidili a pokračovali jsme v krasojízdě.

Zabloudili jsme – Kuba špatně navigoval. Teda podle Michala. No to už se naštval i Kuba. Už tak se cítil dost potupně, když řízení vyhrál Michal a na něj zbyla potupná (tak to nazval sám) funkce navigátora. Strhla se úplná bouře, nejdřív to začalo takovými drobnými rýpanci ve stylu – měli jsme to udělat takhle, já to říkal/a, a vyvrcholilo to potyčkou na odpočívadle, kde jsme proti sobě stáli jak odvěcí nepřátelé. Chvíli jsme na sebe štěkali, ale to je normální, my na sebe takhle ňafáme s láskou, a pak nám došlo, že jsme dospělí lidé (alespoň podle občanky), tudíž bychom to měli řešit rozumně.

Přestali jsme se navzájem přeřvávat, nasadili jsme vážný výraz a stanovili další postup. Za prvé jsme se usnesli, že to Moničino zvracení musí přestat. Hned v zápětí se ti tři dohodli, že mě umlčí, protože to moje věčný rejpání je na zvracení (s tím já sice nesouhlasím, ale dělala jsem, že teda chápu). Dalším bodem programu byla navigace, Kuba řekl, že když jeho schopnosti nedokážeme náležitě ocenit, tak na nás prdí, Monče už bylo líp, ale zase nemůže při jízdě číst, to jí nedělá vůbec dobře a já se svým věčným problémem („Jak vpravo, kde je sakra pravo?! Jo tam, jo to je levo, aha…“), to by nešlo.

Posledním bodem jednání bylo řízení, Michal se nechal slyšet, že jestli bude dál řídit, tak bez nás. S tím jsme pochopitelně nesouhlasili, kdo by chtěl zůstat na odpočívadle, že. Monika je díky alkoholu z obliga, mě Michal auto nepůjčí (je vidět, že to má v hlavě v pořádku) a Kuba jeho auto řídit nechce. Takže jsme byli zase na začátku, štěkot se opakoval, pak jsme se shodli, že máme hlad a jeli jsme sehnat jídlo.

Do zoo jsme nedorazili, ale opici jsem viděla, chvílema z nás byly zuřící šelmy a po jídle jsme se váleli jak hroši. Už se těším na další výlet!