Bylo to v zimě. Tuším, že kolem Vánoc. Rodina se usnesla, že když už máme volno,  pojedeme navštívit babičku s dědou. Nalodili jsme se tedy do auta a vyrazili jsme. Měla jsem za sebou už pár jízd v autoškole (asi tak tři), byla jsem nesmírně pyšná na své motoristické zkušenosti a znalosti a nevím, jak jsem k tomu přišla, ale nabyla jsem dojmu, že táta, zkušený řidič, potřebuje proškolit.

Začala jsem tedy jemnými narážkami jako: „Svítíš?“nebo „Tati, jsme v obci, víš doufám, kolik máš jet.“ Pak jsem přiostřila na: „Tak už blikej né!“ a „Ne tak rychle do tý zatáčky.“ Gradovalo to hláškami typu: „Co se na něj tak lepíš?!“ a „Proč cukáš?!“ a naprostým vrcholem mé pubertální drzosti bylo – „Dyť nás zabiješ i já řídím líp!“. Po tomto mém grandiózním blábolu otec šlápnul na brzdu tak, že sestra málem prolítla předním sklem, otočil se na mě (to jsem se trochu lekla) a klidně řekl: „Tak mi to teda ukaž.“ Celá jsem zbledla a už jsem se viděla v rakvi, protože za této situace se mohly stát jen dvě věci. Buďto auto totálně roztřískám a přežijeme to – to mě táta zabije, a nebo ho stejně roztřískám a nepřežije to nikdo. Chvíli jsem tedy váhala, ale přece se nenechám zahanbit. Provedli jsme tedy manévr škatulata hejbejte se a přehodili jsme si místa. Sestra vážně uvažovala o zbabělém přespolním úprku, ale babička nám uvařila svíčkovou, tak se rozhodla zůstat a připravila si pytlík na zvracení (je tak citlivá). Než jsem se rozjela, tak to chvilku trvalo, byla jsem celá zelená, otec mě škodolibě pozoroval, ani nedutal a dobře se bavil. Když jsem se konečně rozjela, začal taky trochu zelenat, pak jsem řízla pár zatáček, to začal vydávat divné zvuky a když jsem nedopatřením nezastavila na stopce, začal na mě hysterický řvát, leč nechal mě dál řídit. Zbytek rodiny se modlil. Už jsme byli skoro u cíle, vše vypadalo velmi nadějně a pak se to stalo. Přijela jsem na zrádnou křižovatku, chtěla jsem si najet tak, abych dobře viděla a najednou jsem byla na konci silnice, to už všichni řvali: „Tóč, tóč, děléééj!!!“, tak jsem tedy zatočila, uznávám, že trochu prudce, a už to jelo. Na silnici byl led (kdo to mohl tušit), tak jsme se pěkně smekli, řítili jsme se na lampu, cestou jsme vymetli křoví, těsně před lampou jsem duchapřítomně strhla volant a myslím, že jsem taky dupla na brzdu, takže jsme se otočili znova a domotali jsme se do protisměru, kde jsem konečně zastavila. Chvíli bylo hrobové ticho. Smrtelně vyděšená jsem se rozhlédla, po posádce, jestli jsou všichni v pořádku. Všichni valili oči, byli bílí a najednou, se táta začal smát. Dlouho jsem ho neviděla takhle se smát (bylo to až děsivé). K babičce a dědovi jsme dorazili celí vyjevení, dostali jsme hned vynadáno, že jsme furt zalezlí doma a pak vypadáme takhle strašně nemocně, babička si kvůli nám začala myslet, že už jí ta svíčková moc nejde a jen co jsme dorazili domů volal děda, že se byl projít na návsi a že tam nějakej ožralej parchant zničil keříčky. Všichni jsme mu svorně odpřísáhli, že o tom nemáme ani tucha a ještě pár týdnů jsme za autem vláčeli křoví zaklíněné do podvozku….