Ne, že bych o tom dřív nevěděla, něco jsem tušila, ale teď to vím jistě. Auto je báječné lákadlo a čím dražší, tím pochopitelně účinnější. Mám to osobně ověřené. Jakožto chudá vysokoškolačka trávím léto na brigádě. Řekla jsem si, že letos si konečně najdu brigádu, která mě obohatí a to nejen finančně, ale i jaksi vnitřně. Představovala jsem si něco neobvyklého, vzrušujícího, velkolepého a nejlépe zahraničního… Jsem pumpařka. No, výše mého výdělku nebude ani astronomická, ani nebeská, řekla bych, že bude těžce přízemní. Co se týče vnitřního obohacení, hola hej, konečně vím, že diesel je nafta a ne benzín (dřív jsem si myslela, že všechno, co se tankuje do auta je benzín).Také aniž bych po tom dřív nějak toužila  vím, jaké je to pracovat 12 hodin denně a vůbec nejlepší je mít tři noční dvanáctihodinové směny za sebou. To je pak skoro jako děsivá reality show na způsob „sáhni si na dno“. Nejen, že jsem smrtelně, vyčerpaná, já vypadám jako úplný šílenec. Buď pracuji, jím, nebo spím. Provádím jen úkony nezbytné pro přežití. Make-up, řasenka, tužidlo, lak, krémy – proboha vždyť já už ani nevím, jak ty věci vypadají. Pomalu, ale jistě se měním v zanedbanou příšeru. A vrchol všeho je, že já tloustnu!!! A to jsem si myslela, že pracovní proces donutí mé špeky k ústupu. Je to úplně jinak. Čím jsem totiž unavenější, tím jsem rozežranější, no kam se na mě hrabe slon. Cpu se horem dolem, obžérství se stává mým nejlepším přítelem a nemůžu to zastavit. Co se týče mého snu o zahraničí…jsem v sousedním městě. Sečteno a podtrženo, nějak se mi to letos nevyvedlo. Ale to je teď vedlejší. Důležité totiž je, že i přes to, jak jsem vyřízená, se dokážu neuvěřitelně vzchopit ve chvíli, kdy mám obsloužit zákazníka s krásným vozem. To je hned samý úsměv, ochota ze mě přímo stříká a hlas mám tak milý, že je to k nevíře (má dobrá přítelkyně by řekla, že je to k zblití), dodávám, že to není jen můj případ. A když ten dotyčný ještě ke všemu vypadá k světu a je milý, tak to se můžu rozkrájet. I přes svůj hrůzostav se pokouším o jakýsi zoufalý flirt, zběsile mrkám a culím se tak, že v kombinaci s tím mile pištivým hláskem jsem sladká, až to bolí. Trochu s tím tedy neladí mé zubožené vzezření, ale co se dá dělat. Nebýt tak strašně zanedbaná, pevně věřím tomu, že bych si už vozila zadnici v nějakém pěkném fáru. Takže drazí pánové nejen krásné a čisté boty, ale chce to i skvělé vozidlo...život je tvrdý.